Tento problém je naprosto jasně vidět v grafu, který pochází z publikace OECD - Health at Glance (2023) s daty z 8. vlny projektu SHARE. Tento graf se zaměřuje na otázku neuspokojené potřeby dlouhodobé péče u lidí nad 65 let v domácím prostředí. V ČR je zarážející odhad, že až 70 % lidí s limitací u alespoň 1 základní životní potřeby, nebo-li Activities of Daily Living - ADL (mezi které patří mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost), nemá zajištěnou dostatečnou formální či neformální péči. U obyvatel Česka s limitací u alespoň 3 ADL jde dokonce dle odhadu až o 58% podíl. Takové hodnoty by měly být důvodem pro systémové změny. Obzvlášť závažná jsou tato zjištění v mezinárodním srovnání a s vědomím, že novela „sociálně-zdravotního pomezí“ nijak terénní služby neupravuje.
Dlouhodobá péče v ČR trpí nešvarem neprovázanosti sociální a zdravotní péče. Tento stav můžeme u terénních služeb pozorovat v krystalické formě. Pokud by dnešní poskytovatel chtěl klientovi/pacientovi dopřát kompletní sociálně-zdravotní službu v domácím prostředí, musel by zajistit následující:
Body 1. a 2. jsou neoddiskutovatelné. Body 3. a 4. jsou nutné pro kompletní komfort klienta, který nechce do pobytové služby/nemocnice. Z pohledu poskytovatele jde tedy o martyrium, po kterém bude v nejistotě financování na další roky, a ještě byrokraticky zahlcen. Není tedy divu, že mnoho poskytovatelů takové komplexní služby nenabízí.
Z pohledu klienta jde o systém, který je složitý a nepřehledný. Domácí zdravotní péči předepisuje praktický lékař a je plně hrazena. Sociální služby si objednáváme pro své blízké sami, ale není plně hrazena. Každá z těchto služeb má pevně dané kompetence, a ne všechna místa v ČR jsou těmito službami pokryta. Často tyto služby poskytují různí poskytovatelé a někdy jsou jednoduše kapacitně zahlceni. Někdy nemá agentura nasmlouvánu vaši pojišťovnu.
Jednoduše řečeno – legislativní nastavení sociálně-zdravotních terénních služeb je všechno, jenom ne pro-klientské. Tuto situaci poté musí kompenzovat sami poskytovatelé, kdy se snaží zájemcům pomoci a v celém systému je vlastně edukují, předávají kontakty na spřátelené organizace apod. Pozitivními příklady jsou také některé kraje (např. Jihomoravský a Vysočina), kde pracují na plném pokrytí svého území těmito službami a snaží se rozvíjet metody, jakými je třeba case-management.
Řešení není jednoduché. Jako vždy půjde o komplexní a náročnou reformu systému, která by měla v nejlepším případě pomoci všem zúčastněným stranám – především zájemcům o službu. Pokud se však o takovou reformu ani nepokusíme, rozhodně nemůžeme tvrdit, že jsme v oblasti dlouhodobé péče zkusili udělat maximum. V další analýze dlouhodobé péče proto nabídneme řešení vycházející z toho, co funguje v zahraničí a mohli bychom se jimi inspirovat. Sledujte náš newsletter!
Pro úplnost je vhodné uvést k danému kritériu OECD poznámku týkající se metodickému vymezení a omezením sběru dat:
"For the indicator on unmet LTC needs, the data relate to the population aged 65 and over, based on wave 8 of the Survey of Health, Ageing and Retirement in Europe (SHARE), referring to 2019 and 2020. It is important to highlight that the COVID-19 pandemic may have affected the field work conducted for the survey in 2020. While there is no internationally accepted definition of unmet LTC needs, SHARE facilitates estimation of the share of older people reporting limitations in daily activities (ADL and IADL) who did not receive formal home care or sufficient informal care."
