Tyto dopady se označují jako společenské náklady duševních onemocnění a běžně se rozdělují do několika kategorií: přímé náklady, tedy výdaje na zdravotní a sociální péči, jako jsou hospitalizace, léky či terapie; nepřímé náklady, kam patří ztráta produktivity v důsledku pracovní neschopnosti, invalidity nebo předčasného úmrtí; neformální náklady spojené s péčí poskytovanou rodinou a blízkými bez finanční kompenzace; a konečně sociální náklady, které zahrnují širší dopady na kvalitu života, nezaměstnanost nebo sociální vyloučení.
Jedním z konkrétních projevů nepřímých společenských nákladů jsou pracovní neschopnosti a invalidní důchody přiznané z důvodu psychiatrických diagnóz. Právě tyto souvislosti znázorňuje náš graf měsíce.
Počet invalidních důchodů přiznaných kvůli duševním onemocněním v Česku dlouhodobě roste. Mezi lety 2010 a 2022 vzrostl jejich počet z 86 493 na 106 607, tedy o více než 20 000 případů – což představuje nárůst o přibližně 23 %. Výraznější růst je patrný u žen, které tvoří většinu příjemců. Tato data odrážejí nejen rostoucí zátěž v oblasti duševního zdraví, ale i rozdíly mezi pohlavími v dopadu duševních onemocnění na pracovní schopnost.
Tento graf ukazuje, jaký stupeň invalidního důchodu (1.–3.) je nejčastěji přiznáván u jednotlivých skupin psychiatrických diagnóz. Například u schizofrenie a dalších psychotických poruch (F20–F29) převažuje přiznání invalidity 3. stupně, zatímco u úzkostných, stresových a somatoformních poruch (F40–F48) je častější invalidita 1. stupně. To ukazuje, že diagnózy se liší nejen svým výskytem, ale také závažností dopadů na pracovní schopnost. Nejčastější příčinou přiznání invalidního důchodu byly v roce 2022 depresivní poruchy (F32–F33), následované schizofrenií a dalšími psychotickými poruchami (F20–F29) a úzkostnými poruchami (F40–F48).
Ženy čerpaly v roce 2022 pracovní neschopnost z důvodu psychiatrických diagnóz výrazně častěji než muži – a to u většiny sledovaných skupin. Největší rozdíly jsou patrné u úzkostných, stresových a somatoformních poruch (F40–F48 bez F42), kde ženy zaznamenaly více než 22 000 případů, zatímco muži přibližně 9 400. Výrazně vyšší počet případů u žen je i u depresivních poruch (F32–F33). Naopak u poruch spojených s užíváním návykových látek (F10) dominují muži. Tato data poukazují nejen na rozdíly v samotném výskytu duševních onemocnění, ale také na to, jak odlišně na pracovní zátěž reagují ženy a muži – nebo jak častěji vyhledávají odbornou pomoc.
Délka jednoho případu pracovní neschopnosti se výrazně liší podle diagnózy i pohlaví. Nejdelší pracovní neschopnost vykazují muži s mentální retardací (F70–F79), u kterých průměrné trvání přesahuje 130 dní. Mezi další diagnózy s nadprůměrnou délkou PN patří například depresivní poruchy (F32–F33) nebo poruchy vyvolané užíváním psychoaktivních látek (F10, F11–F19). U většiny sledovaných diagnóz je pracovní neschopnost delší u žen než u mužů – výjimku tvoří právě mentální retardace, kde je rozdíl opačný.
Shrnutí
Rostoucí počet invalidních důchodů a pracovních neschopností z důvodu duševních onemocnění ukazuje, že psychická nepohoda se stále častěji promítá do pracovního života i do systému sociálního zabezpečení. Zásadní roli proto hraje nejen dostupnost kvalitní a včasné péče, ale také snižování stigmatizace duševních onemocnění ve společnosti i na pracovištích.
