Jak jsme podotkli v úvodu, české zdravotnictví má rezervu ke změně v mnoha oblastech, z nichž deset jsme vybrali jako prioritní. Kde však začít a jak o prioritách vést konstruktivní debatu? V našich rozhovorech se zdravotnickými experty jsme identifkovali dva hlavní prvky úspěchu.
Zaprvé, jakékoliv změny budou vyžadovat aktivní zapojení všech obyvatel, a to mimo jiné v oblasti přístupu k informacím o kvalitě péče a vlastní participaci skrze zdravější životní styl. Zadruhé, jakékoliv změny by měly probíhat postupně a promyšleně a být založeny na lepší koordinaci napříč sektory. Neměly by příliš úzce vázány na politický cyklus či být prosazeny některými aktéry na úkor jiných.
Zlepšení kvality zdravotnictví vyžaduje zapojení celé společnosti
Zdravotnictví je jednou z oblastí veřejného života, kterou mnohdy považujeme za samozřejmou. Například před pandemií byla většina naší společnosti spokojená se zdravotní péčí v naší zemi nebo na ní neměla vyhraněný názor.[1] Všeobecná spokojenost však často neodpovídá osobním zkušenostem těch, kteří systém musí využít, a potýkají se s čekacími dobami, duplicitními úkony a byrokratickou zátěží. Abychom však mohli identifikovat konkrétní problémy a jejich možná řešení, musíme investovat do daleko větší transparence v oblasti sběru a analýzy dat – od objektivních statistik úspěšnosti zákroků či finanční nákladovosti, až po vnímání systému ze strany těch nejzranitelnějších, pacientů samotných.
V Česku se dlouhodobě potýkáme s nedostatkem veřejných dat: OECD již v roce 2014 označila jejich nedostatek za jeden z hlavních problémů českého zdravotnického systému.[2] Data jsou často dostupná jen ve velmi agregované podobě a publikována s prodlevami. Nezávisle analyzovat rozdíly v kvalitě péče mezi typy zařízení či regiony je tak bez speciálního přístupu nemožné. Většina z nás se tak spoléhá na osobní doporučení z našeho okolí, pokud sami péči potřebujeme. Porovnejme to například Velkou Británií, kde jsou data o kvalitě a počtu výkonů v každém zařízení a oblasti publikována každý měsíc.[3]
Společenský tlak na změny je dlouhodobě minimální. Pravděpodobně i kvůli tomu, že mnohé změny by mohly vést, na první pohled, ke „zhoršení“ péče nebo její zdánlivé dostupnosti. Například, podle posledního průzkumu CVVM z prosince 2019 Češi sice povětšinou vidí financování zdravotnictví jako problém, ale výrazně nesouhlasí s téměř jakýmkoliv návrhem, který by v tomto sektoru zvýšil příjmy či snížil výdaje na zdravotní péči.
Kromě toho česká společnost zaostává za západními státy v oblastech prevence a zdravého životního stylu. Například ve studii z roku 2016 se Česko ve zdravotní gramotnosti umístilo na předposledním místě mezi 9 evropskými zeměmi. Autoři studie mj. poukázali na “problematickou” až “neadekvátní” gramotnost v oblasti péče o zdraví,[4] a podle jiného průzkumu víme, že na bezplatné preventivní prohlídky chodí méně než 40% Čechů.[5]
Koordinace napříč sektory a klíčovými hráči
Úspěšné změny ve zdravotnictví budou vyžadovat dlouhodobé úsilí a koordinaci napříč organizacemi, nejlépe bez častých změn na strategické úrovni. Nemůžeme se tedy divit, že takové snahy jsou politicky méně atraktivní. Nejsou ale nemožné. Příkladem podobného dlouhodobého projektu, který má pozitivní výsledky, je dánská reforma zdravotnictví, která od roku 2007 postupně mění strukturu péče s důrazem na kvalitu a specializaci, a zároveň vedla ke zvýšení počet praktických lékařů a sester v regionech a zlepšila integraci zdravotních i ošetřovatelských služeb.
Podobně dlouhodobá reforma se zdá být v dnešním Česku nerealistická. Světová zdravotnická organizace (WHO)[6] či OECD[7] již dlouho varují proti krátkodobostí a fragmentaci českých pokusů o řešení. Političtí hráči plánují projekty v rámci krátkého rozpočtového cyklu, což se negativně promítá na krátkozraké strategii a slabé komunikaci v této zásadní společenské oblasti. Mnozí politici také přistupují k problému bez silné vize a ambice pro změnu, a formují konkrétní plány až po svém zvolení. Jak naše rozhovory ukázaly, na stole již delší dobu leží zásadní otázky, které by političtí lídři měli důkladně promyslet již před volbami.
Politici nejsou jedinými hráči, kteří se nedokáží dohodnout na správné cestě vpřed. Ani zdravotní sektor, složený z mnoha zainteresovaných stran s často odlišnými motivacemi, neumí hledat konsenzus. To se ve výsledku promítá do péče o pacienty – již nyní existují rozdíly v kvalitě poskytované péče, například ve velkých městech v porovnání s regiony. Klíčovou roli hrají mj. pojišťovny, zřizovatelé zdravotnických zařízení, zdravotníci, pacientská sdružení a odborné organizace.
Přitom je zdravotnictví jednou z oblastí, kde se zájmy nás všech jako jeho konečných uživatelů velmi podobají – péče by měla být dostupná napříč regiony a socioekonomickými skupinami, o své zdraví bychom měli pečovat dříve, než onemocníme, a v případě nemoci bychom se neměli trápit byrokratickou a další zátěží, ale soustředit se na léčbu samotnou.
Bohužel zatím v Česku neexistuje všeobecná shoda na potřebě systematicky zvyšovat kvalitu péče. To by totiž vyžadovalo mnohé změny: od lepší koordinace (která vyžaduje nová technologická řešení a ochotu sdílet data) až po poskytování specializované péče v zařízeních, kde k tomu jsou nejlepší předpoklady. Navíc bychom museli sbírat a sdílet citlivá data o kvalitě, která by mohla poukázat na rozdíly v kvalitě a cenách péče mezi poskytovateli péče.
Jsme tedy v patové situaci? Naše rozhovory s experty potvrdily, že přes dlouhodobou potřebu změny největšími překážkami jsou omezené informace o důležitých indikátorech, neochota politických lídrů toto citlivé téma koncepčně řešit, a nedostatek koordinace a debaty mezi všemi klíčovými aktéry. Pandemie tak vytvořila relativně unikátní příležitost tuto debatu otevřít – za větší pozornosti veřejnosti a s větší urgencí. V dalších textech popíšeme tři oblasti, ve kterých jsou změny nejakutnější, a vytvoří úrodnou půdu pro budoucí zlepšení kvality a dostupnosti péče v České republice: 1) lepší informovanost o kvalitě a nákladovosti péče, 2) organizace péče a incentiv pro poskytovatele a pacienty, a 3) strategické plánování a koordinace napříč klíčovými hráči ze strany veřejného sektoru.
[1] https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a5106/f9/oz200127.pdf
[2] https://dx.doi.org/10.1787/9789264208605-en
[3] https://digital.nhs.uk/data-and-information/publications/statistical/hospital-episode-statistics-for-admitted-patient-care-outpatient-and-accident-and-emergency-data/april-2020—december-2020 http://bit.ly/nof_powerbi a mnohé další
[4] Sørensen et al. Health literacy in Europe: comparative results of the European health literacy survey (HLS-EU). European Journal of Public Health 2015; 25(6): 1053–1058. Kučera et al. Zdravotní gramotnost obyvatel ČR − výsledky komparativního reprezentativního šetření. Časopis lékařů českých 2016; 155: 233-241
[6] https://www.euro.who.int/__data/assets/pdf_file/0005/280706/Czech-HiT.pdf , p. 154
