V jednom z posledních článků o duševním zdraví v České republice, který si můžete přečíst zde, jsme se věnovali dopadům psychiatrické reformy a obecně tomu, co nám data říkají o psychiatrické péči v naší zemi. Přestože reforma v mnoha směrech zlepšila stav i dostupnost psychiatrické péče v ČR, stále existují oblasti, které mají velký prostor ke zlepšení. Jednou z takových oblastí je ambulantní psychiatrické péče.
Za posledních 12 let narostl počet ambulancí poskytující psychiatrickou péči celkem o 3 %, přičemž počet ambulantních pacientů narostl o více než 30 %. Tento nepoměr potom vede k dlouhým čekacím dobám a pocitu, že se poskytovaná péče spíše zhoršuje než-li zlepšuje. [2] Dlouhodobá predikce ukazuje, že počet pacientů se v dohledných letech nebude snižovat. Řešení bohužel není mnoho a většina z nich se musí stát systémově. Rychlé navýšení kapacit je téměř nemožné, už jen za předpokladu, že z celkového počtu lékařů, kteří dokončí své vzdělání na lékařských fakultách, si jen 2 % volí další specializační studium psychiatrie. [3]
Telepsychiatrie spadá do oblasti telemedicíny a jedná se o proces poskytování zdravotní péče na dálku prostřednictvím technologií, často za využití videokonference.
Záměrem telemedicíny poskytnout další možnost, jak poskytovat zdravotní péči a eliminovat tak překážky, které by tomu mohly zamezit, jako např. dlouhé dojezdy, péče o dítě, bydlení v odlehlé oblasti nebo nutnost uvolňovat se z práce kvůli návštěvě lékaře.[4]
V praxi to poté funguje tak, že si pacient s lékařem sjedná termín, kterého se účastní přes svůj počítač nebo chytrý telefon v pohodlí svého domova nebo například při obědové pauze v práci. Samotný rozhovor mezi pacientem a lékařem vypadá pak téměř totožně, jako kdyby se odehrával v samotné ambulanci.
V posledních dvaceti letech lze pozorovat stále rostoucí zájem o telemedicínu a telepsychiatrii. Během této doby bylo provedeno mnoho pilotních projektů a výzkumů, které se zaměřovaly na hodnocení přínosů a rizik spojených s poskytováním lékařských konzultací na dálku.
Z převážné většiny studií plyne, že telepsychiatrie často dosahuje alespoň srovnatelných výsledků v porovnání s tradičními návštěvami ordinace, přičemž v některých případech dokonce přináší ještě lepší výsledky, a to v oblastech zlepšení závažnosti onemocnění, spokojenosti pacientů, kvality života, nákladovosti nebo efektivity.[5]
Zvláštní pozornost si zaslouží zjištění, že takzvaná hybridní péče, která kombinuje osobní konzultace a virtuální návštěvy, se jeví jako obzvláště účinná. Toto se ukazuje především v obdobích následujícím po hospitalizaci nebo návštěvě pohotovosti, kde hybridní model nabízí pozitivní výhody v kontinuitě léčby a dostupnosti péče samotné. [6]
Telepsychiatrie může významně zlepšit dostupnost psychiatrické péče pro pacienty žijící v odlehlých oblastech, kde není dostatek psychiatrických ambulancí. Úplně odbourává nutnost cestování. Také usnadňuje situace, kdy psychiatr není k dispozici z důvodu dovolené nebo pracovní neschopnosti a může být jednodušeji zastoupen.
Pro některé pacienty je návštěva psychiatra osobně obtížná z důvodu jejich fyzického nebo psychického stavu (úzkosti nebo fóbie). Virtuální konzultace pak mohou být vhodnější alternativou.
Četnost kontrol u psychiatra může být relativně vysoká a mnohdy se osobní návštěvy pojí s delšími dojezdy. V případě online konzultací odpadá jakýkoliv čas na cestování a minimalizuje i čas strávený v čekárně, což uvolňuje pacientům prostor, který mohou věnovat produktivním aktivitám.
Některé studie navíc naznačují, že samotné online schůzky bývají mnohem kratší, a tak i lékař stihne odbavit více pacientů. [7]
Online návštěva psychiatra může pomoci odstranit stigma spojené s osobní návštěvou a z obavy “být viděn” v čekárně. Pacienti se cítí bezpečněji a méně se obávají odsudků. [11]
Telemedicína umožňuje jednodušší setkávání v různé časy bez většího omezení denního programu pacienta. Pacienti mohou “navštívit” lékaře například při obědové pauze nebo když tráví čas s dětmi, pro které by v případě osobní návštěvy museli shánět hlídání.
Přestože zavedení telemedicíny a potřebné technologie je spojeno s vyššími počátečními náklady, dlouhodobě se ukazuje jako finančně efektivnější. Obecně studie ukazují, že navzdory vyšším počátečním nákladům je telekonzultace nákladově efektivnější díky ušetřenému času a vzdálenosti, kterou by pacient a/nebo lékař musel urazit. [8] S rostoucím počtem pacientů využívajících telepsychiatrii se poté dále snižují náklady na jednotlivé konzultace. [9]
I přes mnoho pozitiv, které telemedicína a telepsychiatrie přinášejí, existují také určitá negativa, která by neměla být podceňována. Nicméně, správným přístupem a opatřeními lze mnoho z těchto negativ minimalizovat. Pokud se však k nim nepřistoupí s patřičnou důležitostí, může se stát, že způsobí více škody než užitku. Mezi možné překážky patří:
Nedostatečná znalost technologií může vést k prodloužení délky setkání a v některých případech až k frustraci a možnému zhoršení stavu. Nedostatečná dovednost používání technologií může pacienty i lékaře odradit a způsobit nesnáze. Mnohá literatura a zkušenosti ze zahraničí poukazují na to, že nejdůležitější na celé telemedicíně je správně zaškolení, jak na straně pacienta, tak lékaře. [12]
Na druhé straně pak může stát špatná dostupnost technologií samotných. Nicméně je pravděpodobné, že většina pacientů má k dispozici chytrý telefon nebo počítač, takže případy bez těchto zařízení jsou spíše výjimkou.
V této oblasti lze uvést i příklad dobré praxe přímo z České republiky, vč. platformy Hedepy, která pro samoplátce poskytuje psychiatrické vyšetření online.
Jednou z největších výhod této platformy je, že vede pacienta za ruku a poskytuje mu veškeré informace, které potřebuje vědět. Tím minimalizuje jeho obavu z neznáma i počet míst, kde by se potencionálně mohl v rozhraní aplikace ztratit.
Někteří lékaři preferují osobní setkání a mohou být odmítaví vůči virtuálním konzultacím, což může ovlivnit i postoj jejich pacientů. Pokud lékař sám nebude přesvědčen o benefitech a fungování online konzultací, tak pravděpodobně nebudou ani jeho pacienti.
Závěrem některých studií v dobách pandemie COVID dokonce bylo, že přestože pacienti si virtuální schůzky velmi chválili, samotní lékaři byli opačného názoru a stále preferovali konzultace osobní. [8]
Osobní setkání s sebou nesou nenahraditelný lidský kontakt. Tento kontakt poskytuje pocit bezpečí a důvěry, který nelze přehlížet, zejména v tak citlivé oblasti jako je duševní zdraví.
Z těchto důvodů není vhodné považovat virtuální setkání za jedinou možnost, ale spíše za doplňkový prvek k osobní péči. Je důležité najít vyváženost mezi oběma formami setkání, aby se zachovala kvalita péče a respektovali se individuální potřeby každého pacienta.
Na celém světě proběhlo již několik pilotních studií, kde se ověřovaly dopady telemedicíny a její reálný přínos v některých státech, jako například v USA nebo Estonsku. [10]
Závěry těchto studií se mnohdy lišily, ale shodovaly se v jednom bodě - pro úspěšné implementování jakéhokoli IT řešení ve zdravotnictví je nezbytné mít předem jasně definované prostředí a pravidla. V České republice však tyto základní rámce jsou nedostatečné, což potvrzuje i samotný fakt, že ČR je na žebříčku připravenosti na digitální zdravotnictví na jedné z posledních příček v Evropě. [14]
V roce 2022 byl přijat Zákon č. 325/2021 Sb. o elektronizaci zdravotnictví, který ovšem přistupuje k digitálním technologiím povrchně a nedefinuje konkrétní opatření, která by jejich adopci urychlila. [13]
Pokud by tedy v České republice byl zájem o čerpání výhod spojených s používáním telemedicíny, je nejprve nutné učinit změny v následujících oblastech.
Legislativa hraje klíčovou roli v rámci implementace telemedicíny v jakékoliv zemi a v jakékoliv oblasti. Je nezbytné, aby právní předpisy poskytovaly jasný rámec pro provozování a poskytování telemedicínských služeb, včetně zabezpečení soukromí pacientů a ochrany jejich zdravotních údajů a dat.
Momentálně se však Česká republika a většina ostatních zemí EU, nacházejí v jakémsi pilotním provozu, jak říká náměstek ředitele VZP Jan Bodnár: „Chybí nám nejen jasná definice a ukotvení telemedicíny v právním řádu, ale jde také o tvorbu pravidel jako je příslušná úprava doporučených klinických postupů a návazná definice úhradových mechanismů”. [13]
Proto je nutné vytvořit právní rámec, která by se měl skládat z:
Další důležitou oblastí, kde jsou potřeba učinit změny, jsou úhrady samotné.
V ideálním případě by zdravotní pojišťovny a systémy sociálního zabezpečení by měly stejně zacházet s online konzultacemi jako s osobními konzultacemi. Náhrady za telekonzultace by měly být srovnatelné s osobními konzultacemi. Lékaři a pacienti by neměli čelit obtížím ani dodatečným postupům při uplatňování náhrad a nákladů spojených s virtuálními konzultacemi. Náhrady za telekonzultace jsou klíčové pro zajištění přístupnosti telemedicíny pro pacienty spoléhající se na povinné zdravotní pojištění a veřejné systémy zdravotního pojištění.
Dobrý příklad v této oblasti je možné brát z Estonska, které stanovilo konkrétní oblasti zdravotní péče, kde je možné používat telemedicínská řešení, a pro tyto služby zavedlo nové úhradové kódy a podmínky jejich čerpání. [10]
Pro efektivní fungování systému zdravotní péče je klíčová široká akceptace a podpora. Je nezbytné zajistit, aby všechny úrovně péče měly přístup k účinnému systému sdílení zdravotních dat, který umožní snadný a bezpečný přístup k důležitým informacím o zdravotním stavu pacientů.
Dále je nezbytné vybudovat programy vzdělávání pro zdravotní personál i pacienty, aby byli schopni efektivně využívat technologická řešení. Motivace ke změně směrem k virtuální zdravotní péči je klíčová a měla by být dostatečně atraktivní jak pro zdravotní personál, tak pro pacienty.
Při výběru technologického řešení je nezbytné zajistit bezpečnost dat a zvolit intuitivní a funkční systém, který bude snadno použitelný pro všechny zúčastněné strany.
Jako příklad dobré praxe můžeme zmínit situaci ve Francii, kde zdravotní sociální pojištění poskytuje lékařům, kteří využívají telemedicínská řešení, roční finanční podporu ve výši 350 €, která má pokrýt náklady spojené s počítačovým vybavením nebo poplatky za služby.
Dalším příkladem je německý Zákon o digitální zdravotní péči, který stanovuje jasné podmínky pro možnost hrazení telekonzultací ze zdravotního pojištění. Lékař, který chce poskytovat virtuální konzultace, musí mít svou ordinaci připojenou k telemedicínské infrastruktuře Německa. Je to jeden jeden z mnoha kroků, které přispívají v Německu k implementaci elektronického zdravotnického záznamu. [12]
Telemedicína v psychiatrické péči s sebou přináší značná pozitiva, která dokáží ulehčit zdravotnímu systému, lékařům i pacientům samotným. Pokud tato pozitiva ale chceme čerpat, je nutné se systematicky věnovat výše popsaným oblastem, a zajistit, že případná budoucí řešení budou implementována do připraveného prostředí a stanou se tak funkčními, efektivními a bezpečnými.
A abychom odpověděli na otázku, zda-li by telepsychiatrie mohla být klíčem k přetíženým ordinacím - pravděpodobně toto řešení nevyrovná nepoměr mezi počtem lékařů a prudkým nárůstem pacientů, ale téměř jistě ho může zmírnit a zpříjemnit interakce mezi pacienty a lékaři.
Odebírejte náš newsletter, aby vám neutekl další článek, který se bude věnovat souvisejícímu důležitému tématu - otázce prevence psychiatrických onemocnění.
