V poslední době se Česká republika potýkala s několika krizovými situacemi. Tuto definici beze zbytku naplňovala “horká fáze” pandemie COVID-19, během níž se mnohé nemocnice dostávaly na hranu svých kapacit; další výzvy přinesl příchod ukrajinských uprchlíků, traumatizující předvánoční střelba na Filozofické fakultě či zvýšený výskyt černého kašle. Poslední zmiňovaná choroba, resp. ne zcela zvládnutá reakce na ni, podle některých zdrojů stála za koncem Pavly Svrčinové ve funkci hlavní hygieničky; koronavirový chaos vedl k tomu, že se ministři zdravotnictví střídali jako postavy na orloji. Připravenost zdravotního systému však ve své podstatě není funkcí personálního obsazení klíčových manažerských funkcí—důležitější roli hraje institucionální nastavení, financování a kvalita existující infrastruktury. Jak si tedy Česko v těchto proměnných stojí?
Vzhledem k nepředvídatelnosti mnoha jevů v oblasti zdravotnictví je velmi složité přesně definovat koncept připravenosti. Zvyšuje se potenciál existenciálních hrozeb v podobě rozvoje biologických zbraní, antibiotické rezistence či “nemoci X”1 ; rapidní technologický rozvoj může budoucí nebezpečí snižovat, ale také zvyšovat. I přesto lze však definovat několik oblastí, které se zdají být klíčové pro zvládání budoucích “zatěžkávacích zkoušek”. Např. WHO definovalo v roce 2021 šest oblastí, které slouží pro posouzení připravenosti zdravotnického systému na nouzové situace. Spadá sem:
S podobnými konceptuálními rámci pracují i další mezinárodní organizace jako např. CDC. Ta kromě zmíněných oblastí specificky analyzuje také systém sběru dat, rizikovou komunikaci či lokální podporu (specificky s ohledem na ochranu veřejného zdraví). My se zaměříme na zmíněné kategorie WHO a krátce vyhodnotíme, jak si v nich ČR stojí.
I přes značné množství zákonných norem, institucí a regulací je český systém v době krize nedostatečně ukotvený, jak ukázala pandemická situace. Krajské hygienické stanice se ukázaly být nedostatečně personálně a finančně saturované, což omezovalo jejich schopnost dělat svou práci.
Nedávno zveřejněná koncepce Ministerstva zdravotnictví počítá s vytvořením centrální Hygienické služby—pro naplnění jejího potenciálu plnit roli německého Institutu Roberta Kocha je však třeba zajistit, aby dostala dostatečně silný mandát podpořený stabilní rozpočtovou alokací, která pomůže vybudovat funkce v oblasti ochrany veřejného zdraví odpovídající standardům Západu. Také bude důležité specifikovat, jaký vztah bude mít tento orgán k nově vzniklé Radě vlády pro veřejné zdraví tak, aby nedocházelo nadále k duplikaci činností napříč veřejnou správou. (Má-li rada plnit primárně poradní funkci, pak bude např. důležité zajistit, že se Hygienická služba bude doporučeními zabývat a zohledňovat je ve svých rozhodnutích.)
Česká republika má geograficky extenzivní síť nemocnic a regionálních krajských hygienických stanic, které jsou klíčové pro zvládání krizových situací. Regionalizovaná struktura center léčby a prevence má však také stinné stránky z hlediska celkové efektivity. Počet lůžek a regionální dostupnost péče sice prozatím stále zajišťují připravenost českého systému na zdravotní krize; se zvyšujícím se tlakem kvůli demografickým změnám však bude třeba zvažovat, zda se např. inspirovat dánským modelem a upřednostnit vysokou kvalitu na úkor geografické blízkosti.
Dalším elementem kvality poskytování služeb z pohledu krizových situací je dostupnost klíčových materiálních statků. Nedostatky v dostupnosti některých léků se objevily v době pandemie mj. v důsledku narušených dodavatelských řetězců; problém však stále přetrvává např. u kardiologických či psychiatrických léčiv. Z hlediska resilience systému v časech krize by se jako slibné mohlo nabízet přesunutí části výroby léčiv do Česka; nelze se však domnívat, že tuzemský farmaceutický trh dokáže saturovat významnou část domácí i zahraniční poptávky (nedostatky se většinou netýkají pouze Česka, ale více evropských trhů zaráz, mj. z důvodu nedostatku prekurzorů pro mnohá léčiva). Proto by bylo vhodné zvažovat možnosti využít mezinárodní spolupráce se spolehlivými evropskými či atlantickými partnery v duchu konceptu “friendshoring”2.
Z hlediska financování zdravotnictví se Česká republika potýká s mnoha problémy, které zde nebudeme detailně rozebírat. Celkově se ČR nachází pod průměrem EU z hlediska podílu HDP věnovaného zdravotnictví (9.5 % oproti 11 %). To může připravenost systému na krize ohrožovat, zvlášť když méně než 10 % rozpočtu proudí směrem k prevenci a veřejnému zdraví. Každoročně stanovované priority pro financování krizové připravenosti nemocnic a krajských hygienických stanic by pro zvýšení resilience systému měly reagovat na důkladné analýzy potřeb. Výdaje státního rozpočtu v této oblasti je nutné vyhodnocovat z hlediska jejich efektivity.
V českém zdravotnictví působí mnoho skvělých odborníků, kteří získali vzdělání na kvalitních tuzemských veřejných vysokých školách. Přesto jsou některá odvětví v personálním podstavu, což ohrožuje možnosti prevence a krizové reakce. Vytíženost zaměstnanců během pandemie jen ukázala na problémy, které jsou v systému přítomny stále.
Duševní zdraví zdravotnických pracovníků je oblast, která vyžaduje pozornost, zejména vzhledem ke stresu a vyhoření během dlouhodobých krizí. Schopnost odborníků vydržet zátěžové situace bude hrát v budoucnu pravděpodobně klíčovou roli. V Česku je tato situace obzvlášť kritická, neboť více než třetina zdravotníků zažívá potíže s duševním zdravím.
Stárnutí populace doktorů a sester v důležitých profesích je pak další překážkou pro stabilitu systému v časech krize, což posiluje imperativ k soustavnému navyšování zdravotnických personálních kapacit. Jedním z řešení může být zjednodušení procesu zapojení ukrajinských lékařů, kterým je pro uznání lékařského vzdělání uložena podmínka absolvovat finančně náročnou stáž. V dobách posilujících geopolitických krizí a klimatických migrací bude zapojení zahraničních odborníků do zdravotnického systému spíše nevyhnutelnou realitou, na kterou by se Ministerstvo zdravotnictví mělo připravit.
Absence uceleného systému elektronického zdravotnictví a vzdáleného sdílení informací mezi zdravotnickými zařízeními limituje schopnosti systému reagovat na krizové situace. Pozitivním krokem je však proces otevírání zdravotnických dat díky společným snahám MZ a ÚZIS. Skutečný kvalitativní skok kupředu pro zvládání zátěžových situací však můžeme očekávat jen při uplatnění holistického eHealth řešení např. po švédském vzoru.
Dalším důležitým faktorem připravenosti na budoucí krize je přeshraniční spolupráce a výměna informací, která pomáhá detekovat externí hrozby a včas na ně reagovat. Členství v mezinárodních organizacích tedy pozici Česka jistě posiluje. Např. jako člen Evropské unie může Česká republika využívat podpůrné mechanismy EU, včetně financování, technické pomoci a včasného sdílení informací.
Mezinárodní spolupráci by bylo možné prohloubit také ratifikací tzv. pandemické úmluvy, na jejímž schválení se však doposud nedohodly členské státy WHO. V online prostoru se kolem úmluvy v posledních měsících rozšířilo mnoho dezinformací, nicméně její přijetí bude znamenat především nastavení efektivnější přeshraniční spolupráce v prevenci pandemií, sdílení laboratorních kapacit či závazek k tomu, že jednotlivé členské státy budou disponovat dostatečným počtem odborníků v oblasti veřejného zdraví. Ratifikací úmluvy nedojde k eliminaci národní suverenity, ale k posílení globální připravenosti na globální krize.
Je sympatické, že zmíněná koncepce MZ předpokládá vznik Národního plánu prevence, který bude akcentovat různé typy hrozeb (v duchu konceptu “all hazard approach”). Jeho součástí je posílení národního systému rychlého varování (EWAR) a vytvoření speciální jednotky pro monitoring zdravotních hrozeb. Pro úspěšné naplnění potenciálu plánu je však třeba zajistit, že budou jeho jednotlivé části skutečně vymáhány a budou mít oporu v zákonech. V případě ratifikace zmíněné pandemické úmluvy bude také klíčové, aby národní i supranárodní předpisy byly v souladu.
Kromě toho je důležité, aby existující zákony a jiné předpisy byly natolik robustní, aby zapojení aktéři neměli tendenci je v době krizí obcházet či ad hoc upravovat, zejména z populistických důvodů. To však vyžaduje celkovou změnu tuzemské politické kultury a posun k vyšší vyspělosti demokratických institucí, které neuhýbají politickému tlaku.
Obecně lze také konstatovat, že zdravější populace se dokáže lépe vypořádat s následky krizových situací libovolného typu. Investice do prevence, podpory zdravého životního stylu a inovativních léčebných postupů jsou tedy opatřeními se značnými pozitivními vedlejšími účinky, které by měly být zohledňovány mj. v analýzách dopadů těchto intervencí. Zároveň je však nezbytné se systematicky připravovat na závažnější situace, kde zdravé tělo nestačí.
[1] Jedná se o termín používaný pro dosud neznámý patogen, který může v budoucnu způsobit skutečně disruptivní pandemii celosvětového významu. Tuto definici do jisté míry naplnila již pandemie COVID-19, ale experti v oblasti globálního zdraví se připravují na “nemoc X” s mnohem větším rozsahem a závažností.
[2] Koncept popisuje zacílení dodavatelských řetězců na země, které považujeme za strategické spojence, viz např. https://www.weforum.org/agenda/2023/02/friendshoring-global-trade-buzzwords/
