V minulém měsíci jsme se v grafu měsíce zabývali neuspokojenou potřebou dlouhodobé péče v domácím prostředí u lidí nad 65 let. Přislíbili jsme, že k danému tématu přineseme v dalších měsících analýzu, jelikož nás čeká dlouho očekávaná legislativní úprava dlouhodobé péče v ČR. Této legislativní úpravě jsme již v minulosti věnovali naši pozornost a neuškodí si připomenout pár základních bodů z obou našich výstupů:
Systém dlouhodobé péče o seniory jako takový čelí spoustě dalších problémů, jako jsou např. nestabilita a nepředvídatelnost převážně v oblasti financování sociálních služeb (všechny příjmové parametry jsou navázány na „politická rozhodnutí“), absence širšího a transparentního monitoringu kritérií kvality poskytované péče, narovnání podnikatelského prostředí nebo snižování regionálních disparit v dostupnosti péče. Všechna tato témata jsou závažná a mají svoje nepopiratelné místo v diskuzi efektivního systému dlouhodobé péče. Absence jakékoliv snahy integrace terénních služeb z hlediska legislativy v oblasti dlouhodobé péče je však mnohem palčivější.
Domácí zdravotní péče vychází z porovnání terénních služeb jako pomyslný vítěz – systém funguje, motivuje rozvoj nabídky služeb jednotlivých poskytovatelů a pro pacienty je poměrně přehledný. Domácí péči indikuje praktický lékař, který může pacienta nasměrovat na agenturu v místě a pacient má službu hrazenou ze zdravotního pojištění.
Atraktivitu oboru dokazuje taktéž nedávné prohlášení velkého zdravotnického holdingu o vstupu na trh domácí péče. Nejde o prvního a určitě ani posledního většího poskytovatele zdravotních služeb, který své snahy napne k tomuto segmentu. To vše doplňují statistiky ÚZIS, kde můžeme v letech 2007-2020 vidět jemně narůstající trend v počtu pacientů (s určitými výkyvy). Zajímavým trendem se však vyznačuje pročet provedených výkonů v rámci domácí péče, kdy od roku 2014 můžeme pozorovat strmý nárůst. Tato data naznačují větší využití domácí péče (větší počet výkonů na 1 pacienta) stejně jako na zvyšování efektivity v oboru (efektivnější plánování tras apod.).
Trochu jiný obrázek se dá vyčíst z dat MPSV. U terénních sociálních služeb je situace následující:
Všechny tyto výše naznačené trendy můžeme pozorovat i u terénních odlehčovacích služeb či služeb osobní asistence. Výsledky těchto statistik lze interpretovat tak, že náročnost úkonů pro klienty v sociálních terénních službách roste – s více pracovníky se obsluhuje méně klientů. Na druhou stranu se nedá argumentovat, že by kapacity systému rostly v dostatečné míře, jelikož počet neuspokojených žádostí stagnuje i při snižujícím se počtu klientů.
Jak je tedy možné, že dostáváme poměrně rozdílný náhled na 2 složky služeb, které by měly jasně korelovat, jelikož sdílí velmi podobnou strukturu klientů/pacientů? Právě zde přichází na řadu vysvětlení ve formě neprovázanosti těchto dvou systémů. Systém zdravotní domácí péče je transparentní, motivační pro poskytovatele, podporující tržní prostředí a pro klienta srozumitelný. Achillovou patou tohoto systému může být kontrola kvality péče a nedostatečné pokrytí v určitých oblastech od některých zdravotních pojišťoven.
Systém sociální terénní péče naproti tomu je velmi komplexní ze strany financování, plánování a ve výsledku často neuchopitelný i pro klienta – službu si musí částečně platit, někdy jsou nedostatečné kapacity v dané oblasti a mnohdy je těžce uchopitelný koncept, že pracovník v sociálních službách nemůže poskytovat zdravotnické úkony (i když by je fyzicky i odborně zvládnul). Do systému se z důvodu finanční neatraktivity a silné provazby na neinvestiční dotační transfery nehrnou ani soukromí poskytovatelé. Na druhou stranu jsou regiony, jejichž terénní sociální péče by se dala považovat za opravdu kvalitní a inovativní.
Kvůli budoucím důležitým aspektům terénní péče jako je např. přibývání náročnějších klientů/pacientů v domácím prostředí kvůli nedostatečným kapacitám pobytových služeb, považujeme za stěžejní sbližování a integraci těchto dvou systémů, kterým musí být umožněna jednodušší a lepší koordinace již z pozice legislativy. Rezignací na tento úkol pouze komplikujeme situace pacientům/klientům i poskytovatelům.
Velmi důležitým aspektem při hledání mezinárodní inspirace je možnost určitého statistického srovnání. Právě to nám v roce 2021 přinesl společný report o dlouhodobé péči z dílny Evropské komise a Social Protection Committee. Daný report přináší velké množství mezinárodní inspirace a dat, která jsou pro naši analýzu stěžejní. Data pochází převážně z roku 2019 a pro srovnání jsou uvedeny rozvinuté západní ekonomiky, u kterých můžeme systémy sociální a zdravotní péče považovat za integrované v oblasti dlouhodobé péče.
Z dat je na první pohled viditelný asi největší nešvar českého systému terénní dlouhodobé péče – velmi malé využití v rámci věkové kategorie 65 a více let. Můžeme diskutovat o metodologii sběru dat, zahrnutí či nezahrnutí některých typů služeb apod. Na druhou stranu troj až čtyřnásobný rozdíl ve využití těchto služeb v seniorské populaci je prostě a jednoduše neoddiskutovatelný problém. Je samozřejmě nutné brát v potaz, že data se týkají roku 2019, tudíž podléhají určitému časovému zpoždění. I tak je možné si na základě těchto dat dovolit tvrzení, že terénní dlouhodobá péče je v ČR nedostatečně rozvinutá a využitá. Nic na tom nezmění ani časté politické proklamace o podpoře terénní péče, které již nejsou doplněny systémovými kroky.
O to zajímavěji působí srovnání další statistiky – podíl domácností nevyužívající terénní služby kvůli nedostatečným financím či nedostupnosti služeb. Oproti Belgii či Nizozemsku působí výsledky v ČR velmi pozitivně. Otázkou tedy zůstává, z jakého důvodu jsou terénní služby v ČR jednoduše nevyužívané v takové míře jako u vybraných západních ekonomik. Je však možné, že vzhledem k malému využití terénních služeb (oproti ostatním sledovaným zemím) není v ČR o těchto službách v široké veřejnosti dostatečné povědomí. Je tedy méně pravděpodobné, že si domácnosti budou „stěžovat“ na finanční či místní nedostupnost služeb, se kterými nemají vlastní zkušenost.
Další indikátory pouze dokreslují obrázek systému, který jednoduše není dostatečně rozvinut. Veřejné výdaje na dlouhodobou péči v ČR v roce 2019 dosáhly pouhých 1,5 % HDP, což je z vybraných států jednoznačně nejméně. To, že z dané nejmenší alokace (vyjádřené % HDP) má ČR i nejmenší procentuální podíl směřující na oblast terénních služeb, už jenom dokresluje realitu politických proklamací o zaměření na terénní služby.
Posledním srovnávaným statistickým údajem je počet lůžek dlouhodobé péče na 100 000 obyvatel, ve kterém ČR vychází taktéž nejhůře. Nelze tedy tvrdit, že nedostatky v rozvoji terénní dlouhodobé péče jsou kompenzovány alespoň nadstandardním lůžkovým fondem v rámci pobytové dlouhodobé péče.
Závěrem lze tedy konstatovat, že v rámci systému terénní dlouhodobé péče o seniory se opravdu můžeme nechat inspirovat zahraničními příklady v rámci nastavení legislativního systému. Právě tyto příklady se pokusíme přinést v druhé části analýzy z dílny IEZ. Sledujte náš newsletter, aby Vám neutekla!
