Opět jsme tady s rozhovorem s expertkou a její zahraniční zkušeností z prostředí zdravotnictví. Tentokrát přinášíme rozhovor s Hankou Burianovou, profesorkou neurovědy, která se po 31 letech v zahraničí vrátila do České republiky a pracuje zde jako neurokonzultantka. Hanka mluví o svém působení v Kanadě, rozdílech mezi českým a kanadským zdravotnictvím a přístupu k neurovědeckému výzkumu.
1. Jak dlouho jsi působila v Kanadě a co Tě tam přivedlo?
V Kanadě, která je mým druhým domovem, jsem žila 20 let, pak jsem absolvovala postdoktorální neurovědecký výzkum v Austrálii a posledních 6 let před návratem do Čech jsem strávila ve Velké Británii, kde mám stále hostující pozici profesorky neurovědy na Swansea University. Do Kanady mě přivedla zvědavost, touha osamostatnit se a cestovní horečka. To, že zde strávím další dvě dekády, vystuduji a založím rodinu, mě vůbec nenapadlo.
2. Jaké jsou podle Tebe největší rozdíly mezi českým a kanadským zdravotnictvím?
Myslím, že na povrchu velký rozdíl není – i v Kanadě je zdravotnictví veřejnou službou (na rozdíl od sousedního USA), lidé tedy nejsou zvyklí za zdravotnické služby platit. Větší rozdíl vidím v kvalitě výkonů a expertize zdravotního personálu – všeobecně se přikláním k názoru, že v Čechách jsme v obou směrech na vyšší úrovni. Také je tu kratší čekací doba na diagnostické procedury (např. MRI) a operační zákroky.
3. V čem se můžeme od Kanady učit a v čem zase Kanada od nás?
Tady (první část otázky) se spíš zaměřím na spolupráci lékařů a vědeckých pracovníků, např. těch z oboru neurovědy, kteří spolu velmi efektivně vedou rozsáhlé projekty a mají jasně definované role, které zaručují, že je co nejlépe využita jejich expertiza i časová vytíženost. Klasicky tudíž jako neurovědkyně navrhnu studii a relevantní experimenty, sesbírám a provedu analýzu dat. Moji kliničtí kolegové (neurologové, sestřičky) mají periferní roli – tj. přístup k pacientům či relevantní klinická doporučení). V Čechách neurovědecký výzkum vykonávají neurologové, kteří jsou klasicky vytíženi i ambulantně – periferní jsou pak členové analytického týmu. Je to z mého pohledu časově neefektivní vědecký přístup.
Naopak v Kanadě by se od nás mohli přiučit zdravotní prevenci a péči o matku a dítě. Když se mi narodil syn, tak bylo v podstatě na mě, abych si hlídala, kdy a jaké očkování by měl mít – pravidelné prohlídky či vážení dítěte vůbec nejsou běžné. Taky není běžné, že by měl gynekolog v ordinaci ultrazvuk, to mě po příjezdu zpět do Čech mile překvapilo. Všeobecně je u nás preventivní péče o pacienta na velmi vysoké úrovni.
4. Co bylo pro Tebe motivací vrátit se do Česka?
Primárně rodina – syn zde dokončil studium na FAMU a rozhodl se zůstat, manžel, který je také ze střední Evropy, nechtěl dále bydlet v post-brexitové Velké Británii a mí rodiče, o které bych se chtěla efektivněji postarat. Pracovně hlavně možnost předávat svou vědeckou expertizu praktičtějším způsobem lidem, kteří o ní stojí. Na příklad jsem často konzultována na téma vlivu dlouhodobého stresu na neuroplasticitu mozku a s tím spojené kognitivní a emoční procesy. Je to v této době extrémně důležité téma a já jsem schopna klientům nejenom vysvětlit, jak spolu psychika a fyziologie souvisí, ale i poradit, jaké praktické strategie můžou používat, aby se jim ulevilo.
